Letní flámy, nekonečný plány. A Prague Pride.

23:54:00

Měla jsem rozepsanej článek o výletu do Krakowa, ale nedokážu ho dopsat. Prostě ne. Všechno co bylo hezký, všechny naděje a všechny sny se zhroutili společně s cestou tam. Několik let jsem žila ve lži a zbytečnejch nadějích. Trhá mi to srdce a snažím se jít dál. I když to neni lehký.




Po třech nočních v práci jsem se vzbudila ve čtvrtek okolo poledne. Umyla jsem si vlasy a plánovala, co budu dělat. Můj psycholog mi radí, že mám bejt víc spontánní. Tak jsem se rozhodla, že pojedu na Vyšehradskej hřbitov, protože jsem tam nikdy nebyla. Tak jsem jela, v tom největším vedru. Cestou jsem se ztratila (a jo, jsem rodilej pražák), ale nakonec jsem to našla! Procházela jsem se po hřbitově a připadala si jako turista ve vlastním městě. S iPodem na uších (já se vlastně jinak ani pohybovat neumim), nevnímala jsem okolí. Jenom tu atmosféru. Procházela jsem se po hradbách a koukala na Prahu a připadala mi tak strašně cizí, ale krásná. A vzpomínala, s kym jsem se tu procházela před dvěma lety. A teď jsem tu zůstala sama. A to nejenom na Vyšehradě.
Krásný jsou ty dny, kdy je světlo a při pohledu na hodinky zjistíte, že je už půl sedmý. A pořád je tak teplo, že můžete mít na sobě jenom kraťasy.
V pátek ráno jsem šla k doktorovi a potom s Midgeym, Martinem a jeho kamarádkou z Indie na přehradu. Bylo vedro, voda byla příjemně teplá - ne ledová, ale ani ne moc teplá. Osvěžující.
Večer jsme se sešli ještě jednou na Shooting Island :D. Na Střeleckym Ostrově. Midgey tam dělal Knihu pro Amnesty International (jo, to u tebe v Amnesty.... :D). Chvíli jsme tam poseděli a pak se přesunuli na Petřín. Jela jsem poprvé od dětství lanovkou na Petřín :D. Jsem to ale ostuda.
Úplnou náhodou jsme našli místo, odkud je ten nejkrásnější výhled na Hrad a na Prahu. Midgey hrál na kytaru, Martin zpíval (klasika), krásný počasí, alkohol... Cizí pán nám nabídnul jointa za to, že Midgey zahraje na kytaru.
Cesta dolů byla vtipná. Vybrala jsem tu nejhorší cestu, takže jsme většinu času jeli po zadku. A co. Mám doteď špinavý boty a kalhoty.

V sobotu jsem se sešla s mojí nejmilovanější Zuzanou a šli jsme na running sushi. A pak na Prague Pride. Sešli jsme se s Midgeym a našli Martina. Ten průvod, to bylo něco. Dvě Zuzany jsme se držely za ruce, měla jsem barevný vlasy a v nich takovej ten havajskej náhrdelník s kytkama a nikomu to nepřišlo divný. Šli jsme hned u prvního alegorickýho vozu, cestou jsme tancovali a bylo to skvělý. Sice chvílema mi vadila ta hlasitá hudba a v některejch uličkách mě děsilo, že jsem vlastně uprostřed davu, ale měla jsem kolem sebe ty nejlepší kamarády, takže jsem to zvládla.
Došli jsme na Letnou, kde to kvůli dlouhotrvajícímu suchu vypadalo jak někde v Sahaře na poušti. Potkala jsem Ašíka (a málem ho nepoznala). Dala si třešňovej cider. A pak jsme se vydali najít Anastacii, která byla někde na Letný na Instagram srazu. Tak jsme tam šli, zahráli si hru a odcházeli se třema krabicema Kingswoodu.
Zaparkovali jsme to zas na Petřín, tentokrát u sochy Jana Nerudy. Johnny Nerud. Pili Kingswoody a bavili se o všem možnym.
,,Ten Kingswood je fakt divnej, člověk po něm vůbec neni opilej" ,,Nééé.... "
Einstein, asi nejhorší pizzerie, co existuje. Ale jako kde jinde dostanete dvě velký pizzy za 170 korun? Nesleduju formuli, ale strašně ráda bych se podívala na dokument o jednom závodníkovi. Na cestu si bereme dva Kingswoody.
,,Já na tobě strašně vidim, že se trápíš. A nedokážeš si představit, jak mě to mrzí". Málem jsem se rozbrečela přímo v tý tramvaji za nemístnejch komentářů bezdomovců. Za poslední tejden asi jediný vlídný slovo, co mi kdo řek.
Děkuju všem, s kym teď můžu trávit čas. Pomáhá mi to zapomenout a stát zas na vlastních nohách. Zoufale se snažím hledat pozitiva na všem, ale vzpomínky tak strašně bolí...

You Might Also Like

0 comments

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images