Bejt dospělá...

12:11:00

...vůbec neni lehký. Jako když stojíte v Albertu před regálem s Nutellou a víte, že je to šíleně nezdravý, ale stejně si to chcete koupit. A nakonec si to nekoupíte, protože to stojí takovejch peněz, za který si uvaříte x jídel.

Na nebe je pozdě, na peklo snad brzy,
po stěnách čmárám, že mě to mrzí,
Prý už jsem v cíli, přitom chci na start zpátky,
ze všedních dnů přes noc udělat pátky

Ale stejně si jentak tancuju po bytě a koupila jsem si mlíko jenom kvůli tomu, že má úplně boží kraví obal. Sousedi ze mě musej mít radost, když si pořád dokola pouštím jednu písničku. A jak mi neustále něco padá z ruky na zem. (ale zatim jsem nerozbila žádnej kus nádobí, což je fajn, protože ho máme zatraceně málo).

Taková ta radost, když najdete v peněžence zapomenutou stovku a díky tomu si můžete koupit šunku. Jaksi vám totiž nedošlo, že v malym řeznictví se asi nedá platit kartou. V knihovně vám odpustí korunu, takže pokutu za zpozdný platíte jenom 11 korun místo 12. (to se vyplatí, když registrace stála 150kč, tohle byla první půjčená knížka a ještě platim zpozdný).

Na život příliš a na smrt málo,
když nezbývá nic, o co dál by se hrálo,
sotva udělám krok, ačkoliv chci běžet tryskem,
místo podkovy štěstí slzy s tekutým pískem.


Můj pocit, že nepatřím do tohohle světa každym dnem sílí. Chodím jak ve snách, tisíce kilometrů vzdálená od všech. Můj vlastní svět, kterej je trochu opožděnej, protože je pořád barevnej jako poslední sluníčko na podzim (a přitom už včera sněžilo). A občas z něj sestoupim dolů. Jako včera, když jsem šla jako tradičně na Sfingu a pak naprosto netradičně do hospody. Na jedno. Jasně. Budeme dělat, jakože vážně na jedno a vůbec jsem se nevrátila domů v jednu ráno. Expozice. Když sedíte naproti někomu, koho vlastně neznáte a dokážete si s ním povídat. Dokážete se mu dívat i do očí. A jenom doufáte, že se bavil alespoň z poloviny tak, jako vy. 

Je to tak strašně uklidňující, ta jistota, že každý pondělí v 19 hodin mám kam jít. Můžu jít někam, kde je mi dobře a kde mě lidi berou mezi sebe. Jedna z mála chvílí, kdy mám pocit, že fakt někam patřím. 

Je zima a konečně zase můžu nosit svojí fialovou skřítčí čepičku :). V kapse od kabátu mám pořád ještě trochu písku z pláže v Haagu a taky malou mušli. Je krásná, s vroubkovanym povrchem, a je tak hrozně uklidňující přejíždět po ní konečky prstů. 

A taky mi přišel novej septum. Mám z něj fakt radost, áách... (proč nemůžu nakupovat dárky jenom pro sebe?). Ale ne. Doteď mám radost, že Zita má radost z rtěnky, kterou jsem jí přivezla z Haagu a pořád jí nosí.

A já se s vámi loučím. 




You Might Also Like

0 comments

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images