Nebe bez mráčku

05:02:00

Dobré cokoliv, co teď máte! Dneska je fakt krásně. Obloha bez mráčku, venku přes 30 stupňů... a já sedim/ležim doma. Měla jsem se jít koupat na Hostivařskou přehradu, ale místo toho jsem ráno vyfasovala antibiotika, protože mám streptokoka v krku a nesmim na sluníčko. Ušetřim vás nějakýho detailnějšího popisu mejch mandlích, protože to neni nic moc hezkýho.

Minulej víkend jsem dělala v Šeberově grilovačku. Bylo to naprosto super - sice nás bylo málo, ale o to lepší to bylo. Druhej den jsem neměla takovou tu morální SF kocovinu, nemusela jsem si přehrávat každý slovo co jsem řekla a přemýšlet, jestli to bylo vhodný. A samozřejmě to jídlo z grilu bylo moc dobrý. A taky hraní Aktivit. Můj tým prohrál, ale tak to se není co divit, když jsem hrála s někým, kdo neumí česky :D.

Párty v Šeberově, to znamená, že jsem se přestěhovala zpátky z Pankráce. Bylo to něco naprosto šílenýho. Potřebovala jsem se vystěhovat do konce května a jedinej trochu volnej den byl 30. květen. Kdy jsem ale byla zrovna po noční a další den jsem zase měla mít noční. Takže jsem šla spát někdy asi v 9 ráno, vstala ve 12 a jela pro auto k mámě do práce. Následně jsem se totálně zamotala v těch jednosměrkách na sídlišti, protože jsem tam nikdy autem nejela.
Začala jsem narychlo a nahodile balit, ale stejně jsem to neměla všechno zabalený, když mi Zita přišla pomoc. Zjistila jsem, že mám šíleně moc věcí, ale víceméně všechno jsme to pobraly, až Felinka praskala ve švech. Chudák Zita mi všechno odtahala do auta. Když jsme to všechno vyházely v Šeberově z auta, jela jsem ještě na poslední noc na Pankrác.

Ten pokoj byl tak šíleně divnej, když byl prázdnej. Bylo to jako včera, co jsem se tam nastěhovala. Jak já ten byt měla ráda. Sice byl hnusnej, ale měla jsem to kousek do centra, do práce i k rodičům. I v noci se tam člověk dostal pohodlně. Ta oranžová zář v oknech protějšího paneláku, když zapadalo sluníčko. Růžový nebe okolo mrakodrapů, když jsem chodila domů po noční. Řada stromů, na kterou jsem se dívala pokaždý z okna na chodbě, když jsem šla ven nebo domů.
Náš byt, ve kterym nic nefungovalo. Kde jsem nesměla pouštět zároveň pračku a rychlovarnou konvici. Kde jsme několik měsíců neměli ani vysavač a struhadlo. Ale mělo to svoje kouzlo. Na druhou stranu, nemůžete žít někde, kde je to jako na houpačce. Nebo já aspoň ne. Kde si chvíli připadáte, jakože život je jenom sranda a párty a chvíli jako otravnej hmyz, kterej by neměl mít právo na život.

Měla jsem slzy v očích, když jsem odcházela a věděla, že je to naposled. Když jsem strhávala svoje jméno ze zvonku a ze schránky. Ale. Život jde dál.

Seděla jsem se svym kamarádem z Kazachstánu na Žofíně a došlo mi, že mám furt v peněžence jeho dvě fotky. Přetrhla jsem je napůl a hodila do Vltavy. Jo, to je česká tradice. Nesmim se upínat na lidi, který za to nestojej. A hlavně, který o to nestojej. Ať to bolí sebevíc. Minulost byla.

Taky jsem už dlouho nebyla v zahraničí. Měla jsem jet v červnu do Holandska, potkat se se svejma kamarádama z Holandska a z Německa, ale nakonec jsem neměla peníze, protože jsem musela zaplatit školný.

Potřebovala bych někam utéct, odjet někam hrozně daleko. A víte co? Třeba se mi to ještě povede...

Jo a poslední novinka! Mám zase červený vlasy. Od tý doby, co jsem se před rokem obarvila na hnědo, tak se mi všechno jenom kazilo. Tak uvidíme, jestli to s novejma vlasama bude lepší.


Cejtím to ve vzduchu
Tvý hořký slzy
Cejtim je ve vzduchu
Rozbitý srdce na střepy
Já cejtim ve vzduchu
Všechny ty kecy
Co lítaj ve vzduchu
A všechno je to trapný

You Might Also Like

0 comments

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images