Tolerance

06:03:00


Dlouho, nebo možná nikdy, tady nebylo nic vyloženě osobního z kategorie SF. Jenže teď mi to prostě nedá a chci něco napsat.
Nejsem žádná speciální vločka a nechci žádnej speciální přístup. Jenom díky tomu, že čelíte věcem, ze kterých máte strach se je naučíte překonat. Ale občas to vyžaduje pochopení od vašeho okolí. Proto popíšu dvě události, který se staly.

Moje kamarádka slavila oslavu narozenin. Pozvala mě celkem na poslední chvíli (protože to i organizovala na poslední chvíli), ale tak to se nějak zvládne. Měli tam jít víceméně jenom její kamarádi, který já neznám. Což je takový klasický dilema - sice byste někam hrozně moc chtěli jít, jsou tu veliký ALE - nikoho tam neznám, neznám to prostředí, co když řeknu něco nevhodnýho, co když se nebudu mít s kym bavit... Nakonec ten večer dopad dobře. Bavila jsem se s ní o tom o několik dnů později, a říkala jsem, že jsem byla ráda, že tam nakonec šli i naši kolegové z práce, že jsem se tam pro začátek měla s kym bavit - a nakonec se tam bavila i s ostatníma.
,,Právě proto jsem ti řikala, ať si s sebou vezmeš koho chceš. Klidně nějakou kamarádku, kterou neznám. Protože jsem věděla, že to bude pro tebe těžký"
Jsou to takový drobnosti, jakože někam přijdete a někdo vám řekne ,,Jé, pojď si sednout sem". A nenechá vás stát někde na chodbě, například.

Další situace byla v restauraci. To je tak, když si připadáte, že jste vlastně všechno zvládli. Jste pozvaný do opravdu nóbl restaurace. Kde jste už dvakrát byli, takže i víte, do čeho jdete. Vážně jsem se těšila, vzala jsem si hezký nový šaty, lodičky na podpatku, namalovala se s výraznou rtěnkou... A cejtila jsem se fakt dobře.
Hned jak jsme vešli dovnitř jsem ale věděla, že je něco špatně. Najednou jsem si přišla jako opilá, i když jsem ten den ještě nic nepila. Sedli jsme si ke stolu a vybrali si jídlo. Když přišel číšník, tak jsem ani nebyla schopná vykoktat, co si chci objednat a musel to říct za mě někdo jiný. To už se mi i celkem klepaly ruce a silně mi bušelo srdce. Vstala jsem od stolu a šla na záchod. Na ten krásnej záchod s kohoutkem ve tvaru zlatý labutě, nebo co to bylo. Přecházela jsem sem a tam a snažila se zhluboka dýchat.
,,Sakra, jsi v krásný restauraci. Budeš jíst výbornou večeři. Proč si to neužiješ?"
Podařilo se mi to nejhorší rozdýchat a vrátila jsem se ke stolu. Myslela jsem si, že už to bude dobrý. Očima jsem klouzala po tom secesním stropě a moc nesledovala konverzaci u stolu. Něco mě pak ale vrátilo zpátky na zem.
,,Ty se teda tváříš.... jak kdybys byla už jednou použitá"
Taková ta poslední kapka, kdy mi začaly téct slzy a utekla jsem zas na záchod a zamkla se tam. A pokud chcete radu, tak když někdo uteče, protože potřebuje bejt chvíli sám... vážně situaci úplně nepomáhá, když mlátíte na dveře se slovy: ,,No tak, otevři"

Dvě situace, který by běžnýmu člověku asi nepřišly nějak divný nebo náročný... Pro sociofobiky je to jako vyšplhat na Mount Everest :). Proto na nás buďte hodný!

You Might Also Like

1 comments

  1. Já jsem příšerný introvert, proto ti trochu v tomhle rozumím. :)
    Find joy in the ordinary

    ReplyDelete

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images