#erasmus - Stereotyp

10:59:00


Omlouvám se, že poslední dobou moc nepíšu. Není vůbec čas. Jsem buď ve škole, něco dělám do školy nebo trávím čas s přáteli. Můj život zapadl do stereotypu - ale do krásnýho stereotypu.
Ráno jedu do školy na kole. Už se ani tolik nebojím, ale pořád se ještě oběma rukama držím řídítek a spořádaně jezdi na zelenou. Cestou do školy jedu podél řeky, což je fakt pastva pro oči.
Moje fakulta je obrovská. Skládá se asi ze 4 budov. Nejčastěji jsem v E, kde je i hlavní a asi jediná posluchárna Uhu (píše se to nějak Oehoe a je to jakože houkání sovy, dokonce i socha sovy je u toho :D). Chodím na obědy do menzy. Což je taky vtipný, jak belgičani dbají na zdravou výživu. Cena jídla je včetně přílohy, ale pokud si dáte hranolky, tak vám naúčtují 0,30€ navíc. Stejně tak jako automaty na jídlo mají graficky znázorněné, kolik má co kalorií. To by se v ČR taky hodilo.
Po škole si beru plátěnou tašku a jdu na nákup. Nebo s notebookem do společenské místnosti. Nebo se jentak projít k řece. Těch možností je.
Pak si dělám večeři, což v naší společný kuchyni není vůbec sranda. Psala jsem o tom v předchozím článku.
Večer se jde třeba na pivo nebo na nějakou akci, kterou pro nás připravuje erasmácká organizace. Případně si i spoustu věcí organizujeme sami. Jako třeba italskou nebo portugalskou večeři.
Páteční večery jsou ve znamení párty. Nikdy bych neřekla, že budu chodit do klubů, ale tady mě to začalo bavit.


O víkendu jezdíme jako jedna velká rodina na výlety. Sice nám už pomalu dochází destinace v okolí, ale jezdíme i do zahraničí. Pár lidí se nadchlo pro Prahu a já tam chtěla jet taky, ukázat jim město, pozdravit kamarády... i když, kdo o to stojí.
Dny plynou hrozně rychle a mě nedochází, že jsem tu už měsíc. Pořád je co dělat.

Ale ve chvílích vzácné samoty cítím tu tíhu, takovou sladkou tíhu.

Dělá mi trochu problém být pořád mezi lidmi a pořád potkávat někoho nového. Mám ráda svojí erasmus family, ale je toho občas trochu moc. Trochu mě taky děsí, že tu vlastně máme omezený čas a ať chceme nebo ne, naše cesty se po několika měsících rozejdou. Nedávno jsme byli v klubu Decadence. Když tím klube projdete, dostanete se do tajné zahrady (kde je za plachtou ještě jedna tajnější). Seděli jsme u stolu a já se celý večer cítila leda tak na to zalézt domů a nevylejzat. Ale zároveň jsem chtěla být se svými přáteli. Klasický rozpor.
Jorge se mě ptal, co se děje. Jestli si s ním chci vyměnit místo, abych si nepřipadala odstrčeně. Tak jsem mu ve zkratce vysvětlila, že se vlastně nic neděje, jenom se necítím na to se víc zapojovat.

,,Klidně řekni, že o tom nechceš mluvit a já se dál ptát nebudu. Nebo i když se nezeptám, tak řekni, že o něčem potřebuješ mluvit."

Miluju lidi, který všechno říkaj narovinu. Škoda, že jich není víc.
A i když si tu občas připadám jak nejosamělejší člověk na světě, za chvilku mi v messengeru přistane zpráva typu ,,Jdeme si vařit večeři, nechceš se přidat?"

Hromadí se mi destinace, o kterých chci napsat. Bruggy, Oostende, Brussel, výlet na farmu. Ale prostě není čas. Jediné kdy píšu jsou tyhle chvíle samoty.

Budu muset jít, protože si za chvilku budeme vařit společně večeři.
A kdybyste mi někdo chtěl poslat pohled, napište! Budu ráda. (díky STS ani nemusíte platit za známku)

You Might Also Like

0 comments

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images