#erasmus - Volný tok myšlenek.

13:56:00



Dneska jsem strávila hezký den se svými přáteli. Nejdřív jsem byla ve škole, což nebylo tak fajn. Ale pak jsem jela domů. Bylo sluníčko. Kopec ke kolejím jsem vyjela už skoro bez potíží. Miluju, jak je vidět každej pokrok, každá cesta je snažší a snažší.
Potom jsme šli do kavárny a uvařit si na kolej společně večeři. Následně se přesunuli do common room, kde jsme plánovali, kam všude pojedem. Což by měl být pro mě ráj. Ale mě bylo nějak smutno. Poprvé za dobu, co jsem tady.
Vyšla jsem ven na terasu a nebe bylo fialový. Úplně stejně, jako si ho pamatuju z mnohých večerů doma, už několik let. Před mnoha a mnoha lety jsem někomu o tom vyprávěla.
,,Můžu k tobě někdy přijít, a ty mi to nebe ukážeš?“
Vždycky si na to vzpomenu, když ho vidím. Což je teď momentálně špatně, protože se to váže k jednomu z lidí, před kterými jsem sem utekla. Jo, není to nejchytřejší. Neočekávám od toho zázraky.
Poslední rok (možná i víc) můj život nestojí za nic. Respektive všechno co jde, tak se mi sype pod rukama. Vlastně jediná věc, která mi vyšla, byl odjezd do Belgie. Proto jsem se na to tak upínala. A taky protože jsem strašně nutně potřebovala odstup. Pro ostatní jsem byla strašně otravná, protože je to přece Erasmus. Vždyť o nic nejde. Je to jenom na pár měsíců. A dostane se tam úplně každý.
Jenže pro mě to byla naděje na změnu. A taky jsem se strašně bála. Že nebudu rozumět ve škole. Že nebudu mít kamarády. Že nebudu zvládat tu změnu. Že nedokážu žít bez známých míst, známých zvuků.
Je samozřejmě brzo na to hodnotit, ale cítím se tu skvěle. Mám kamarády. Mám svoje hipster kolo, ze kterého už ani nepadám. Všude jezdím na kole anebo chodím pěšky, což mě šíleně uklidňuje. Dokonce chodím bez iPodu, což bych v Praze nemohla. Navykla jsem si na nová místa. Třeba na Sint Pieterskerk, který mám blízko kolejí. Nebo řeku, kterou podél které jezdím do školy. Dokonce jsem byla několikrát na párty, kde bylo doslova narváno lidma, a zvládla jsem to. Nosím konečně zase růžové vlasy. Už nemusím schovávat septum a medusu.
Když jsme poprvé vyrazili s mými novými Erasmus kamarády na párty, zpívali jsme si Time of my life. Protože tohle fakt je. Je to jako žít svůj sen. Nedávno jsem četla na jednom blogu, že je jedno, kde znuděný člověk bydlí, protože nudit se bude všude. Trochu jsem se toho bála, ale tady si všechno užívám. Dny mi připadají tak strašně krátké. Pořád je co dělat a co objevovat. Ty dva týdny tady utekly jako voda. Přijde mi to jako včera, když jsem svůj život sbalila do batohu a patnáctikilového kufru a vydala se do světa.
Občas myslím na Prahu a na svoje kamarády, co jsem měla. Připadá mi, že a tak krátkou chvíli zapomněli, že jsem vůbec existovala :D. Ale co. Nějak bylo a nějak bude. Snažím se nemyslet na návrat a užívám si tady co to jde. (tim užíváním se trochu liším od většiny svých kamarádů, protože nejsem denně opilá a nesouložím s každým, koho potkám).

Omlouvám se, jestli vám ten článek přišel zmatený. Asi byl. Chápu, že pro většinu z vás asi nebyl moc zajímavý, ale měla jsem nějakou potřebu se vypsat. Děkuji za pozornost a budu se těšit u dalšího článku :)

You Might Also Like

1 comments

  1. Držím palce, ať se tak cítíš skvěle i nadále!:) Taky bych se strašně bála..

    ReplyDelete

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images