#erasmus - Sociální fobie na výletě

09:42:00

Je tomu docela dávno, co jsem naposled psala něco o svojí SF. By to jeden z důvodů, proč jsem se tolik bála odjet do Gentu. Jasně, každej mi řikal, jak je seznamování na erasmu jednoduchý, ale já to neumím. Není to o tom, že bych se nechtěla seznamovat, naopak. Jenom prostě někdy moc mluvím. Někdy naopak nemluvím vůbec. Když se seznámím s někým, s kým si fakt skvěle rozumím, tak bych s nim radši pořád trávila čas a psala mu. Jenže co jsem tak vypozorovala, tak se to asi úplně nehodí. Někdy je to zas úplně naopak - i když mi někdo přijde fajn, chovám se hrozně chladně, takže to asi odradí. Prostě z extrémnu do extrému. To jenom abyste věděli, jak jsem hrozně speciální a jak to mám těžký.

Snažila se sama sebe utěšit, že to vlastně nevadí, že nebudu mít kamarády. Jak budu o víkendech jezdit sama na výlety, chodit se na procházky a učit se. Mluvila jsem o tom několikrát s psycholožkou. Probírali jsme, co mám dělat a jak se chovat. A musím říct, že mi to úplně hrozně pomohlo. Ona je totiž zázrak.

Její rada zněla, abych se nejdřív seznámila s jedním člověkem, klidně ať mi není moc sympatický, jenom mít takovou tu prvotní oporu a pak se seznamovat s dalšími lidmi. A přesně tak to bylo. Už na letišti v Bruselu jsem se seznámila s Noelii, se kterou jsme si daly i svoje první belgický pivo. No jenže, ona je ze Španělska a španělé tu tvoří svojí zvláštní komunitu a odmítaj se s kymkoliv bavit anglicky. Takže to úplně neni fajn společnost.

Asi druhý den jsme měli projížďku lodí v rámci welcome days. Tam jsem už šla sama. Lidi se začínali bavit ve stylu ,,Hi, where are you from?" a já tam jenom tak stála a pozorovala, jak mi ujíždí vlak. Jenže, v tu chvíli ke mě přišel Matteo, a začal si se mnou povídat. A pak Jorge. A pak další a další lidi. Se kterejma jsme šli potom na pivo. A večer na párty. A bavím se s nimi dodneška.

Sociální fobie se mi tady fakt hodně zlepšila. Ať už je to seznamování s novými lidmi. Dřív mi to vadilo, teď si to vyloženě užívám. Ono taky Belgičani a hlavně jižní státy jsou takový hodně kontaktní, takže si člověk zvykne. Hlavně jsou všichni takový chápavý a neřešej to. Žádný ,,Hm, ty ale nemlůžeš ít SF" ,,Jo, to znám, já taky nerad telefonuju". A je fakt, že to seznamování je tu hrozně lehký. Stačí projít Overpoortstraat (taková párty ulice tady) a seznámíte se jedna radost.

Párkrát se mi stalo, že jsem byla v přeplněným klubu a musela jsem utéct, protože mi vadili všichni ty lidi kolem, měla jsem pocit, že nemůžu dejchat a začínala se mi projevovat depersonalizace. Že sice moje tělo tancuje, ale můj mozek je někde úplně jinde. Začínají se mi rozostřovat zvuky - taneční hudba zní, jako když dáte hlavu pod vodu. A to bez jakejkoliv drog. Teď už to dokážu rozpoznat a utéct pryč - dřív to bylo horší.

Samozřejmě to není tak, že bych každý den trávila s kupou lidí. Samosebou potřebuju bejt sama. Zalezu si do pokoje a koukám na Big bang theory. Nebo se jdu sama projít. (chodím tu opravdu hodně. Uklidňuje mě to.). Nedávno jsme jeli s kamarády na výlet do Paříže, bylo nás asi 7. Strašně jsem se těšila, protože v Paříži jsem byla dvakrát a je nádherná. A na druhou stranu jsem se toho děsila - být celou dobu ve společnosti? Co když budu chtít vidět něco jinýho než oni? Co když budu mít panickej záchvat? Sama už ho dokážu zvládnout, když ho rozpoznám, ale před ostatníma by mi to asi bylo blbý. No ale díkybohu šlo všechno krásně. Když jsem chtěla být sama, tak jsem se prostě odpojila a strávila nějaký čas sama. Třeba když jsem si sedla v podvečer k Louvre. Byla už tma, ale nebylo nijak pozdě, takže obloha byla inkoustová a takový ty pyramidy teple žlutý. Vzpomínala jsem na naše rozhovory s Ivčou, skypovala si s mámou a skoro domluvila rande s Pařížanem. Ale to už odbočuju.

Někdy je ale tý samoty moc. Proto jdu třeba do společenský místnosti, kde se potkám s někým, koho znám. Nebo v kuchyni. Nebo si napíšeme na messengeru. A nebo prostě zaklepu na jeho dveře. Občas se mi samozřejmě nikam nechce, ale většinou už to není ten pocit ,,chtěla bych moc jít ven, ALE...". Je to spíš ,,ani se mi vlastně nikam nechce/měla bych se učit/asi by se hodilo po třech dnech se vyspat".

Ale nejde jenom o vztahy kamarádské. Co se týká těch ,,jiných" vztahů, tam se mi nedaří tolik, ale rozhodně si nestěžuju. Několikrát jsem byla na rande, párkrát z toho bylo i něco víc. A proč ne. Bavím se tím a třeba se najde nějakej bohatej belgičan, kterej si mě vezme za ženu :D. Jako jo, neřikám, že mi nechybí někdo na delší vztah, ale už se na to tak neupínám. Pokud to tak má být, tak se najdeme. A proč zatím nepoznat nové lidi. A svézt se v jejich bávu.

Pro spoustu lidí tenhle článek asi nebude tak zajímavý, ale chtěla jsem se vypsat. Nevím, jestli jsem vyléčená a trochu se to bojím vyslovit (protože zákon schválnosti funguje, co si budeme povídat). Ani nechci potlesk jak jsem úžasná, že se dokážu seznamovat! Konečně si přijdu aspoň trochu normální. Ne, normální možná není to správný slovo, ale nevím, jaké lepší přídavné jméno použít. Už se tak netrápím vším. Nejsem ve stresu, jestli jsem něco špatně neřekla. Netrápí mě tolik, co si lidi o mně myslí. ¨
Poslouchám odbíjení zvonů, které mě tu doprovází každý den. Už nepotřebuju tolik plánovat, ale stejně jsou tyhle rituály super :).
Sláva těm, kteří dočetli do konce. Já jdu pracovat na věcech do školy - a že se toho bohužel nakupilo. Krásnou neděli!

You Might Also Like

1 comments

  1. Krasne...budes mit zazitky na cely zivot a budes na sebe pysna!
    Ja nebyla bohuzel na ERASMU, ale vyjela jsem dobrovolnicit do zahranici, zkusenost k nezaplaceni.

    Jen co se tyce "vyleceni" jsem skepticka...bavit se s lidmi v praci mi prijde tezsi nez poznavat nove lidi v zahranici...

    ReplyDelete

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images