Bilancování

04:03:00

Letos to bude asi celkem krátký článek. Abych byla upřímná, první polovina roku byla tak moc na nic, že si z toho skoro nic nepamatuju. Leda moje narozeniny, který byli fakt tragický (byla jsem podchlazená, oslava nestála za nic a chytil mě revizor s den propadlou opencard), to, jak mě moje takzvaná kamarádka vyhodila z bytu se slovy, že jsem kráva. Spousta neurolů, depresivních myšlenek. To, jak mi bylo předhazováno, jak jsem neschopná a zbytečná. Zkouška, kterou jsem nedala a málem mě vyhodili ze školy. Na druhou stranu, navštívila jsem nějaká zajímavá místa, stála asi metr od Briana Maye na koncertě, nechala jsem si udělat další tetování. A toho pozitivního by se našlo určitě ještě mnohem víc.
Měla jsem rozepsaný článek, ve kterém se pomocí starých článků a fotek na instagramu a v počítači vracím zpátky. Ale smazala jsem ho.

Proč? Protože se už nechci dívat do minulosti.

Já nesnáším takové ty řeči, že máte prožít každý den, jako by byl ten poslední. Copak to jde? Některé dny člověk chodí do práce a je rád, že je doma. Někdy je člověk nemocný a nezvedne se z postele. Nebo někdy máte prostě povinnosti, které vám nedovolí jít ven a dělat všechny ty úžasné věci. Ale je podle mě důležité mít alespoň nějakou radost v každém dni.
Taky ty řeči, jak můžete dokázat všechno, co si zamanete. Nemůžete. Já mám ani ne metr šedesát a i kdybych zhubla, tak pořád jsem moc malá abych byla modelkou. I kdybych stokrát chtěla, nikdy nebudu doktorkou, protože na to zaprvé nejsem dostatečně chytrá a zadruhé se mi dělá špatně už jen při představě některých výkonů. Ale můžete se snažit vytěžit maximum z toho, co máte.

Posledního května jsem se přestěhovala zpátky k rodičům. Bylo to peklo, co si budeme povídat. Moji rodiče jsou super, ale v určitém věku už to soužití úplně nefunguje. Věděla jsem ale, že je to jenom na čas. V bytě jsem už zůstat nemohla, no a hledejte si nájem na tři měsíce...
Ten byt. Poprvé jsem žila sama, jupíjou. Nechci se k tomu vracet. Sama jsem udělala spousty chyb, u kterých mi trvalo opravdu dlouho přestat si je vyčítat. Jenže nemůžu žít někde, kde se necítím vítaná.


Od té doby ze mě opadnul ten každodenní stres. A já se mohla těšit/děsit do Belgie. Útěk asi nebyl tím ideálním řešením, ale zatím to funguje *klepu na všechno, co jde*.
Uvidíme, co přinese 2017. Asi vážně stárnu, ale přála bych si hlavně zdraví pro sebe a pro všechny okolo mě. A taky štěstí. A malinko peněz by se hodilo. A taky udělat všechny zkoušky. No a nějaký pěkný belgičan by taky nebyl k zahození... Dobře, to už jsem asi moc chamtivá.
Užijte si dnešní večer, já koketuju s myšlenkou zůstat doma a ignorovat všechno :D. Narozdíl od předchozích roků nemám pocit, že se s půlnocí jak mávnutím kouzelné hůlky něco změní. Nezmění. Pokud chcete něco změnit, musíte si to zařídit sami.
Jak si tak čtu po sobě ten článek, možná bych měla vydat knihu motivačních citátů :D. Asi si to dám jako předsevzetí do nového roku.
Zakončím to moudrem od mojí mámy: Když nejde o život, nejde o nic.

You Might Also Like

2 comments

  1. Ten poslední citát ber za slovo, mě to docela pomáhá a jsem v životě spokojená :-)
    Soužití s rodiči je občas boj i u mě, naši jsou fajn ale hold mám na věci trochu jiné názory a tak se v něčem hlavně s mojí mamkou neshodneme, nedokážu si představit že bych s ní měla žít celý život ač ji mám ráda. Když budeš myslet pozitivně, věř že 2017 bude lepší.

    ReplyDelete
  2. Myslím, že fotomodelky nemusí být vysoký. (Znala jsem jednu holku, co nebyla vysoká a párkrát dělala fotomodelku.)

    ReplyDelete

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images