#erasmus - Návrat, odjezdy a zkouškový

15:41:00

Můj návrat, to bylo něco. Letadlo bylo zpožděné o tři hodiny. A to ještě dopadlo dobře, protože kvůli technické závadě se vůbec nevědělo, jestli odletíme. Hlavní problém byl ten, že jsem měla letět v 6 večer a kvůli zpoždění nevěděla, jestli se nějak vůbec dostanu do Gentu. Ale naštěstí mi to akorát vyšlo na poslední bus a já jsem s pomocí Jorgeho odjela do Gentu. Na nádraží jsem dorazila hrozně pozdě, asi v půl druhý v noci. Všude byla mlha a takové to podivné ticho. Cesta na kolej mi trvala snad věčnost, protože jsem měla hrozně těžký batoh a navíc jsem šla delší trasou. Nejkratší cesta totiž vede přes park... a nejsem úplně sebevrah :D.
Ale všechno dobře dopadlo a dorazila jsem na kolej. Jenom škoda, že druhý den byla neděle, obchody zavřené a já tu měla maximálně rýži, brambory a máslo... Takže jsem musela jít do Delhaize (Delvita), které nemám ráda. Ale! Potkala jsem tam Hannese, chemika, který s námi kdovíproč chodí na mikro ekonomii.
Chápete to, že jsem se na zkoušky začala učit už někdy na začátku prosince. Samozřejmě ne každý den, ale tak nějak zlehka. Ono když studuje na škole, která je v TOP 50 univerzit (teď nevím jestli v Evropě nebo na světě, někdo mi to říkal a já si to nechci zjišťovat, aby mě to ještě nerozhodilo). Plánovala jsem si, jak si všechno hezky rozplánuju, budu si označovat, které téma už umím a které ne... Nakonec se učím hrozn chaoticky, napřeskáčku, některé věci se neučím cíleně, protože se mi prostě ,,nelíbí" :D. Díkybohu zkoušky máme ve stejných učebnách jako hodiny, takže o jeden stres míň. Spousta lidí mi na moje obavy ohledně zkouškového říkali věci typu ,,Ale ježiš, seš na erasmu, jdi radši chlastat". Ach jo. Motivuje mě, jak se tu všichni učí. Abyste se dostali do univerzitních knihoven, tak musíte stát půl hodiny před otvíračkou frontu. Tohle je peklo oproti ČZU. Ale paradoxně jsem víc v klidu, protože vím, že se snažím. Dělám maximum. A když to nevyjde, svět nekončí. Někdy si asi fakt musíte sáhnout na dno, abyste našli ztraceno rovnováhu.
Asi dva týdny zpátky mi dva lidi nezávisle na sobě řekli, že mě mají rádi. Ani u jednoho si nejsem jistá, jestli to bylo myšlený vážně. Nemám čas nad tím přemýšlet. Hlavně že já se mám ráda. Taky jsem se dozvěděla, že na mě má rád, jak jsem klidná. Nic nevyčítám. Nic neřeším. Po letech nadávek, že jsem hysterická je tohle jako balzám na duši. Vnitřní klid je evidentně vidět i navenek.
Každopádně zkouškové je u konce, alespoň pro mě. Pár mých přátel ještě zkoušky má. Ten systém je u ale pěkně na nic. U každého předmětu je jenom jeden termín, který stanoví fakulta. No a všechno se to samozřejmě hrozně kryje, takže se to řeší s profesory, kteří někdy udělají i druhý termín. Pořád ale smíte jít jenom na jeden. Nebo jako jo, existuje ještě druhý pokus - v září. Což pro mě jako erasmáka nepřipadá v úvahu. Když už máte konečně alespoň něco za sebou, nevíte, jestli můžete být v klidu nebo ne. Výsledky se totiž dozvíte až víceméně na začátku druhého semestru. Co na tom, že většina lidí je už zpátky ve svojí zemi, žejo.
To mi připomíná, odjela Francesca. Udělali jsme večeři na rozloučenou (samozřejmě s pizzou, protože je z Itálie). No a pak jsme šli pařit a já šla spát v osm ráno a předtím jsem se musela zbavit stalkera. Ach jo.
Užívám si zaslouženě volno. Skoro každý den se teď vídáme s Jorgem, protože on už zkoušky vzdal. Dneska jsem ho pozvala na večeři - udělala jsem bramboráky a vzhledem k tomu, že se okolo ochomítala i Roberta, Mattero a Ana, tak to ochutnali všichni a všem chutnali. Já byla ráda, že se to vůbec povedlo, protože jsem to dělala poprvé v životě.
Jorge mi bude chybět asi nejvíc ze všech. Nejsem z toho smutná. Budu, až bude odjíždět. Ale vim, že se uvidíme. Pojedu do Valencie. On třeba do Prahy... Nedávno jsme si spolu hrozně dlouho povídali.
,,Strašně mi budeš chybět. Ten tvůj pozitivní přístup. Je to nakažlivý. Je skvělý mít vedle sebe někoho, kdo je jako ty".
Pochytila jsem něco z toho. Nebudu smutná, že se rozloučíme. Jsem ráda, že jsme se poznali a budu si potřebovat najít nějakýho svýho Jorgeho v Praze.
Jinak co dělám? Našla jsem si ,,práci". Píšu z domova články o cestování... abych mohla cestovat :D. Dream job. Chystám se koupit si jízdenky do Londýna. Ježiš, já se tak těšim. Je toho tolik, co chci ještě stihnout.
Už se mi to krátí, ale snažím se to užívat. Vím, že přijedu domů a otevřou se mi nový dveře. Už teď jsem o tolik zážitků bohatší, že se to ani nedá vyčíslit.

You Might Also Like

0 comments

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images