#erasmus - Něco, co se nedá popsat

14:27:00

Od posledního článku se toho stalo tolik. Moji přátelé taky skončili se zkouškama a to znamenalo spoustu party. Hlavně v Matteem. Jeden den jsme pařili asi od poledne do dalšího dne do šesti do rána. Vylila jsem u něj v pokoji červený víno, džus, Jorge pivo...
Matteo je jedinej, kdo tu ještě zůstal, ostatní jsou pryč.Předminulý týden, to bylo něco hroznýho. Ve středu jsme se loučili s Catarinou a zůstali s ní vzhůru celou noc, protože potřebovala jet z kolejí v 4:30, takže nemělo moc cenu jít spát. S Jorgem jsme jí pomohli naložit věci do taxíku. Nemohla jsem vůbec spát, protože jsem z toho byla hrozně rozhozená. Takže jsem spala asi 4 hodiny, protože jsem chtěla jít na Welcome Days pro nový studenty a koupit si tam mikinu.
Šla jsem domů a vzala Any kufr, kterej mi zabral asi půlku pokoje. Z Gentu odjela už v sobotu, ale před návratem na Madeiru letěla ještě do Berlína a kufr nechala u mě. Byl pomalu větší než já a musela jsem ho dotáhnout do Bruselu. Ale zvládla jsem to. A další loučení.
Z Bruselu jsem jela rovnou k Jorgemu, kterej odjížděl v pátek.Koukala jsem, jak se balí a spravuje postel, kterou rozbil. Potom jsme šli na koleje, rozloučit se s ostatníma. A jít s Matteem na pivo. Seděli jsme tak v Porter's, vůbec první hospodě, kde jsme spolu pařili. Bylo to tak hrozně symbolický. Spíš jsme mlčeli, než mluvili, protože... sakra, nedá se ta atmosféra popsat.
Přesunuli jsme se do našeho oblíbenýho klubu Kof. A přestože Jorge tvrdil, že hlavně žádná párty, tak jsme začali tancovat a pít. Byla to srandovní noc, hráli naše oblíbený písničky. Noc plná gay dramat, jako ostatně vždycky.
,,Jsem ráda, že se bavíš, když je to tvoje poslední noc. Bylo to takový divný, ale je super, že si to užíváš"

,,Já taky. Víš, měl jsem o tebe strach, jak to budeš zvládat."

Okolo půl pátý jsme si koupili hranolky a šli na koleje. Seděli jsme v naší kuchyni, jako už tolikrát předtim a povídali si. Matteo odešel spát a jak se kluci objali a rozloučili, začala jsem brečet. S Jorgem jsme si povídali dál, ale cejtila jsem, že to už prost nezvládám. Navíc už musel jít, protože potřeboval jít do bytu pro kufr a na vlak na letiště. Vyprovodila jsem ho k výtahu a brečela už fakt hodně. Objal mě a dal mi pusu na tvář, jako už tolikrát předtim. Zašeptal mi do ucha:

,,I will miss you so much. I love you"
  
 ,,See you in Valencia"

Odešla jsem zpátky do pokoje a nemohla přestat brečet. Tak jsem si vzala po dlouhý době neurol a šla to zaspat. Druhej den ráno jsem si na messengeru poslechla hlasovou zprávu, kterou Jorge nahrál do naší skupiny. Chvíli po tom, co jsme se rozloučili. Brečel.

Pátek byl zvláštní den. Šli jsme pít s novými erasmáky, se kterými se seznámil Matteo. Necejtila jsem se mezi nima dobře, protože... já nevim, už mi sice seznamování přestalo vadit, ale ty lidi mi prostě něčím nesedí. Kromě Oskara, to je úplně stejný pošuk jako my. Taky to byka poslední párty, kde jsme se loučili s Andreou a Giovannim. Ano, zase jsem brečela, přestože s nima jsem si nebyla tak blízká. Ale měla jsem je ráda.

V neděli jsem jela na dva dny do Luxembourgu. Strašně jsem potřebovala vypadnout pryč a sundat ze sebe ten smutek. Tři hodiny ve vlaku jsem poslouchala iPod, přemýšlela a pozorovala tu nádhernou belgickou krajinu.

Výlet byl sám o sobě super. Vrátila jsem se v pondělí, prodala svoje kolo (ach jo, nikdy bych nevěřila, že mi bude chybět :D) a šla s Matteem na pub crawl. A poznala několik dalších lidí.

Pak za mnou přijela máma. Moje máma, která se bojí všeho jako já se sama vydala do Belgie. Bylo to fajn, ukázala jsem jí Gent, Brugge a taky jsme se jeli podívat k moři do Blankenberge a so mořskýho světa. A taky mi koupila lachtana k narozeninám. Plyšovýho.

Včera jsme pily s Annou, mojí belgickou kamarádkou. A chtěli jít do klubu, ale bylo všechno zavřený. Ach jo, její první návštěva Overpoortu a taková tragédie. No co. Ale stejně, popíjení českýho vína, medoviny a jezení křupek byla pro mě možná lepší zábava, než tancovat v klubu.

Dneska jsem vařila večeři pro svoje přítele Oskara a Mattea. Tvoříme totiž pár. Co na tom, že jsou oba gayové, žejo. Trávíme spolu veškerý volný čas a nedokážeme nic dělat vážně.

Už jenom několik desítek minut mi bude 24 a už jsem dostala poštou přání od mých kamarádů z Prahy, od babičky a taky toho lachtana od mámy. A dneska mi Matteo dal dopis od Jorgeho, kterej mi u něj nechal než odjel. Ani mi nebylo smutno, když jsem ho četla, měla jsem hroznou radost. Nikdy bych nevěřila, že může existovat tak čistý přátelství. Jasně, známe se jenom pět měsíců, ale na druhou stranu jsme spolu strávili tolik času, že je to jak několik let.

Už se mi to tu krátí. Potřebuju ještě získat několik dokumentů, takže pořád pendluju mezi kancelářemi. Přestože mi Gent bude strašně chybět, už cejtim, že potřebuju Prahu. Tím, že se víceméně už skoro měsíc v kuse flákám, potřebuju zase řád. Odpočinula jsem si, změnila se, ale takhle to dál nejde. Najdu si práci. Snad už konečně dodělám školu.

A zítra si konečně snad koupím ty letenky do Španělska a na víkend do Belgie.

You Might Also Like

0 comments

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images