#erasmus - Poslední článek na půdě Belgie

08:37:00

Tak jo. To, co mi v září přišlo jako neskutečně daleko je tady. Právě sedim na letišti. Letí mi to až za dlouho, ale já klasicky panikařila a byla ve stresu, tak jsem se rozhodla radši vyrazit dřív. A nakonec jsem chytla ještě dřívější vlak. Ale co. Lepší než si nechat uletět letadlo.
V úterý jsem měla narozeniny a byla to teda epická párty. Asi. Mám ten večer trochu v mlze :D.
V pátek jsme šli na poslední párty v Twichi. A předtím jsme pařili v naší kuchyni se Španělama, na který jsme celej semestr s Matteem nadávali. Ale oni jsou vlastně docela fajn. Proto jsem jim nechala v kuchyni spoustu věcí a jídla, který jsem nechtěla tahat domů.
Byla jsem tak opilá, že jsem ani nedokázala cejtit nějakou melancholii. Matteo klasicky tancoval se zdí. Pak si šel koupit hranolky, ale nechtěli ho pustit dovnitř s nima. Tak jsem jenom zamávala na vyhazovače, kterej mě zná a šlo to. Armando místo toho aby šel spát brzo a šel v sobotu na Comic Con se přidal. Matteo ukrad Sangrii španělům. Snažil se mě balit nějakej černoch a já po něm hodila takovej obličej, že radši odešel.
Jenže pak jsem se totálně zhroutila. Šli jsme po Overpoortu a brečela jsem. Oskar mě držel za ruku. A pak jsme jenom zevlovali u nás v kuchyni a já furt brečela a všichni mě utěšovali.
V sobotu jsem se probudila a asi hodinu v kuse seděla u stolu, kouřila a brečela. Pak jsem se dostala do takovýho stádia, že jsem jenom seděla a klepala se. A pak jsem už byla tak ve stresu, že jsem na smutek nedokázala ani pomyslet.
Večeřela jsem s Oskarem a s lidma z NSA (Nice Spanish Alliance). Armando mě učil, jak se správně dělá Tortilla. A pak už jsme si jenom povídali.
Když šli spát, pomalu jsem balila, uklízela pokoj. A taky dělala takový DIY. Na kolejích u dveří má každý takovou cedulku, kam si může napsat svoje jméno. Vyrobila jsem kartičky s textama jako ,,Skvělá slečna z Toleda, se kterou jsem pila horkou čokoládu v Kölnu" a přilepila to tam pomocí samolepek ve tvaru vlajek. Okolo druhý se vrátil Matteo, takže jsme si spolu tradičně zakouřili.
Dnešek utek tak neskutečně rychle. Balila jsem, uklízela a pak už byl čas jít na vlak. Oskar s Matteem mě vyprovodili na recepci a já šla na nádraží. Půlku cesty jsem probrečela. Ještě teď cejtim slabě Oskarův parfém na mym šátku.
Teď už je mi ale líp, než bych čekala. Je to spíš takový, že si to nedokážu připustit. Že už nikdy nebudu v mym pokoji. Nikdy nepůjdu na fakultu. Nebudu pařit v Overpoortu. Nebudu poslouchat španělštinu v kuchyni. Nebudu mít nádhernej výhled na protější budovu a přibližně 20 centimetrů nebe.
Jenže život jde dál. A uvidíme, co přinese.
A já se jdu snažit najít check-in přepážku, protože tomuhle letišti nějak nerozumim :D.

You Might Also Like

0 comments

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images