Zuzi neběhá

14:07:00


Tak fajn, zase to chce článek, co se tak nějak děje. Jenže, ono se toho moc neděje, takže ten článek nebude moc dlouhý.


V práci se to hemží studentama. Dokonce jsme tam měli jednu skupinu studentů z Oost Vlanderen poblíž Gentu. To bylo moc pěkný. Občas jsem s nima nějaký Dank u a Aljeblieft prohodila. Což mi připomíná, byla jsem na dvou skvělejch výletech. Ve Varšavě, o který jsem už psala a ještě napíšu, a taky zpátky ve svym druhym domově. Chtěl jsem o tom napsat samostatný článek, ale asi není moc o čem. Bylo úžasný vidět zpátky svoje kamarády. Projít se po známých místech. Všechno si to připomenout. Domů jsem neodjížděla smutná, ale naopak strašně nabitá pozitivní energií. Teď, o měsíc později se mi derou slzy do očí už jen při myšlence, že už nikdy o Gentu nebudu moct říkat, že je to můj domov. Byť dočasný. Stýská se mi každý den. Po Gentu, po kamarádech. Po výhledu z okna na protější budovu. Po St Pietersplein a ten majestátný kostel, se kterým jsme byly kamarádi od první chvíle. Nekonečný party v Twichi. Cestu do školy podél řeky, kterou jsem šlapala na kole. Atmosféru centra, kde jsem znuděně předbíhala turisty. Trochu strašidelnou bránu, která byla cestou k Jorgemu domů.


Minulý pátek jsem konečně zvládla zkoušku, kvůli které mě loni nepustili ke státnicím (a kterou jsem už loni opakovala). Učila jsem se, ne tolik, jak bych chtěla. Ale všechno leze do hlavy mnohem líp, když jste v klidu a psychický pohodě. Málem jsem už dostala dvojku, ale tak za trojku jsem taky ráda, žejo. Všichni mi gratulovali. Ani nevím, jestli je k čemu, dělat zkoušku na sedmý pokus... Teď už ,,jenom" státnice. Včera jsem si říkala, jak si ty otázky vypracuju sama a ještě schválně psala holkám z recepce, za jak dlouho mě to přestane bavit. Udělala jsem přesně jednu otázku a pak to vzdala, protože se mi vybil notebook. Ten je už v dezolátním stavu, že baterka vydrží nabitá tak hodinu, půlku programů nespustím vůbec, druhá půlka se spouští půl hodiny a jako třešnička na dortu mi skoro nefunguje klávesnice, tak musím psát s externí. Což není moc pohodlný, protože jsem někde ztratila myš (ještě v Belgii jsem jí měla).
Taky jsem se stala závislou na knedlíčkách, to jsem psala už ve článku o Varšavě. Po dlouhý době jsem potkala Káju a Verču, dvě bývalé kolegyně z recepce. Šli jsme do jedné z nejdražších restaurací, které jsem za svůj život navštívila. Potkali jsme tam Ladislava Špačka, tak to nemohlo být nic špatného, žejo. No a dali jsme si dim sum. Jenže, poslední dobou mám na ně chuť v podstatě denně, ale nejsem milionář, žejo. Takže jsem se je naučila dělat doma. Hned napoprvé to dopadlo dobře, i když mi to zabralo hrozně času. Teď jsem vařící čas zkrátila na polovinu a je to furt stejná mňamka.

Co bych taky chtěla zmínit je, že jsem začala běhat. Respektive, ona je to rychlochůze, běhat nemůžu, ale zní to líp. Neběhám ze dvou důvodů:
1. Jsem tlustá a když běhám, tepovka mi vylítne hrozně nahoru.
2.Jsem tlustá a ještě k tomu mám problém s kyčlí.

Takže tak. Ale ,,Jdu běhat" zní prostě víc cool, než ,,Jdu chodit".

Dneska jdu třeba na přednášku Ládi Zibury, to je člověk, kterej taky rád chodí.

A asi bych měla jít vypracovat ty otázky.

You Might Also Like

0 comments

Popular Posts

Like me on Facebook

Flickr Images